Sport v Mariánských Lázních

Nejstarší sportovní spolek v Mariánských Lázních DEUTSCHE TURNVEREIN – Německý tělocvičný spolek byl založen v roce 1884 a od založení vyvíjel intenzivní činnost.

Původní název sportovního spolku byl „Turn- und Fortbildungsverein“ a založil ho v březnu 1884 zdejší ředitel školy Hans Schusser z Lokte. Byl také prvním kronikářem spolku. Činnost začal s 24 cvičícími a 19 přispívajícími členy. Prvním předsedou (Sprechwart) byl Alexandr Köhler. V roce 1886 se přejmenoval spolek na „Deutscher Turnverein Marienbad“ a uspořádal župní cvičení tehdejší župy Horní Chebsko, kam patřil. Přitom byl slavnostně rozvinut a předán spolkový prapor. „Kmotrou praporu“ byla paní Petzoldtová.

Co se týká sportu a sportování v Mariánských Lázních, je nutno předeslat jednu skutečnost. V důsledku celodenní intenzivní pracovní doby v sezóně, od časného rána do pozdního večera, nebylo jednoduché pro většinu místních, zaměstnaných v lázeňských podnicích, věnovat se sportování. Vyžadovalo to hodně entusiasmu a idealismu sladit čas práce a sportu. Teprve po skončení sezóny ožily stadiony a vlastně teprve v zimních měsících bylo více času na sport. Proto se také Mariánskolázeňští proslavili více v lyžování, sáňkování a bruslení než v jiných sportech. Lyžování se tu stalo od počátku 20. let lidovým sportem a v jízdě na bobech, na sáňkách a v hokeji dosahovali Mariánskolázeňští skvělých úspěchů. Zdejší bobisté dokonce reprezentovali Československo na IV. zimní olympiádě v Garmisch-Partenkirchenu v roce 1936.

Tělocvičný spolek patřil mezi nejaktivnější spolky v městě. Zprvu neměl žádnou tělocvičnu a cvičilo se pod širým nebem. Díky obětavosti členů a jejich peněžními sbírkami mezi občanstvem byly získány prostředky na stavbu vlastní tělocvičny. Pomohla samozřejmě i radnice a v roce 1913 byla postavena tělocvična v tehdejší Jahn-Straße (Tyršova ulice) u prostranství, nazývaného „Volksfestplatz“. Patřila prý mezi nejkrásnější v západních Čechách.

Členové zdejšího spolku měli vždycky hlavní slovo při pořádání různých župních soutěží a turnajů, patřili mezi hlavní organizátory a při sportovním spolku přibývaly sekce. Vznikla družstva šermířů, lyžařů a házenkářů.

Velký vliv na rozvoj sportování mělo lázeňské publikum, které se velkou oblibou sledovalo různé sportovní zápolení, jako byly šermířské a tenisové turnaje, závody tlouštíků po kopcích, za první republiky pak závody koní a chrtů, motocyklů a aut na ploché dráze, golfové či střelecké soutěže, lehkoatletické meetingy či utkání ve fotbalu.

Po tělocvičném či tělovýchovném spolku se objevují ještě před první válkou: tenisový komitét (Tennisturnierkomitee), golfový klub, střelecký klub (Scheibenschützenverein), cyklistický spolek (Radfahrverein) „ADLER 1908“ a sáňkařský klub (Rodelclub), z něhož vznikl zimní sportovní klub (Wintersportsclub). Také katolické spolky provozovaly doplňkově některé sporty.

Síť vycházkových cest k terénní kúře

Rozvoj sportů nezačal v Mariánských Lázních až po první světové válce, ale už po roce 1900. Bylo to tak. Zdravotní význam sportování byl rychle pochopen ve zdejším  lázeňském prostředí, kde se už dříve uplatnila terénní kúra. Doktor OERTEL přišel s myšlenkou využívání chůze v kopcovitém terénu k léčbě poruch krevního oběhu. Rozdělil stezky podle náročnosti stoupání, ale upozorňoval na to, že léčbu nemůže provádět pacient sám, ale jen po poradě s lékařem. Ten totiž podle druhu choroby určí, zda se pacient má chránit nebo naopak cvičit a chodit v terénu.

Mariánské Lázně s tehdy dominující odtučňovací kúrou se chopily Oertelovy terénní léčby v kopcovitého terénu, který je zde na všech směrech z lázeňského údolí. Pacienti ovšem soudili, že při své odtučňovací kúře mohou chodit každý tak dlouho, jak se mu zlíbí. Mezi publikem se všeobecně rozšířil názor, že se má chodit co nejdéle a co možná nejvýše, aniž by byl slyšen varovný hlas lékařů, že těm, kteří žijí sedavým způsobem života a nejsou zvyklí na intenzivní pohyb, může taková léčba uškodit. Trpí obvykle ztučněním srdečního svalu a jeho svalovým oslabením, a cvičit je nutno z počátku opatrně, postupně, aby nedošlo při prudkých výstupech k nebezpečnému přetížení srdce. Lázeňští lékaři nechtěli ohrozit pověst Mariánských Lázní případy, při nichž by lázeňský pobyt zdraví hosta poškozoval. Nesmyslné přepínání sil, aby došlo co nejdříve k odtučnění, bylo hazardem.

V roce 1906 přikročil MUDr. Karl ZÖRKENDÖRFER k barevnému označení terénních cest podle úhlu stoupání do pěti typů: od nejnižšího stupně stoupání do 2,50 (červené), přes modročervenou, modrou, zelenou až po žlutou se stoupáním nad 12,50 .

A tak lze říci, že přicházející sporty navázaly na léčebné tradice lázní. Zdraví sportovci nebyli omezováni lékaři a soustředili se na optimální výkon. Naproti tomu vedení lázní ihned pochopilo význam sportování i pro jejich lehčí pacienty, zvláště u otylých, pro potřebné zhubnutí a podporovalo zakládání hřišť.

Nejstarší střelnice a střelecký sport

Za vůbec nejstarší sporty v městě by bylo možno považovat střelbu na terče a házení šipek do terčů. Vedle prodejních pultů, krámků a bud byly při různých slavnostech malé střelnice a boudy se šipkami. Velká střelnice vznikla už v revolučním roce 1848, kdy byla v Mariánských Lázních založena Národní garda, která si pronajala od kláštera Teplá místo ke cvičení ve střelbě (v místě dnešních tenisových kurtů). V té době ovšem nešlo o sportování, ale tato cvičení byla skutečným vojenským výcvikem. Je pravdou, že Národní garda nikdy své výzbroje nepoužila. Po několika letech byly zbraně odevzdány. Zdejší gardisté v parádních uniformách v dalších desetiletích leda přispívali ke koloritu města při četných oslavách či vítání přijíždějících hodnostářů, při svěcení pramenů až po účast na pohřbech svých členů.

Na střelnici se však stále častěji objevovali hosté, zvláště z Ruska, Polska, Maďarska, aby si zastříleli. Jejich terče zůstávaly po desítky let výzdobou interiéru střelnice. Mezi terči se nacházel i terč anglického krále Eduarda VII., dalších panovníků a šlechticů. Ještě v 60.letech zde byly terče mnoha hrabat, svobodných pánů i místních lékařů, například dr.Kratzmanna.

Koncem 19.století byla přesunuta střelnice hlouběji do lesa, ale to už plně sloužila střeleckému sportu. Podle adresáře Mariánských Lázní v roce 1928 byla otevřena přes celou sezónu od 7.00 do 20.00 hodin. Byly tu stabilní terče, pohyblivé i mizející terče s délkou terčů až do vzdálenosti 200 kroků. K zapůjčení měla střelnice nejmodernější automatické střelné zbraně, pistole i zbraně malých kalibrů a nabídka vyučování střelbě byla stejná jako u golfu, tenisu. Odpovědný vedoucí střelnice byl v té době Mühlbauer a Max Frank, který byl také předsedou tehdejšího „Střeleckého spolku v Mariánských Lázních“ (Marienbader Scheibenschießen).

Menší vlastní střelnice měl nedaleký hotel LESNÍ MLÝN a kavárna MAXTAL (dn.Lunapark), dále kavárna EGERLÄNDER (dn.Monty) a FORSTWARTE (po válce Kamzík).

Oblíbená střelba na hliněné holuby měla své místo pod hotelem ALM (Polom) nedaleko golfového hřiště a také v tomto sportu se konaly zajímavé mezinárodní soutěže.

Golf – sport pod záštitou krále Eduarda VII.

V roce ,v době pobytů anglického krále Eduarda VII. dochází k založení golfového hřiště u Zádubu a golfového klubu, zprvu s devíti poli (tzv. holes), po roce 1921 s 18 poli. Mezi oblíbenci golfu byli zámožní hosté a není divu, že o kvalitu hřiště bylo trvale pečováno a brzy postavena tu golfová klubovna pro členy klubu a jejich hosty. V blízkosti klubovny byla později na balvan umístěna plastika anglického krále Eduarda VII., velkého příznivce zdejšího golfu. V roce 1928 měl Golfclub Marienbad měl sekretáře klubu (major SUTTAN), dále anglického profesionála (Frank SLATER) jako učitele golfu a výbor ve složení: MUDr. Max PORGES (z domu Nordstern, čp.65 – zbořeno 1977), MUDr. Vincenz WURMA (z domu FRANKL na Goethově náměstí, čp.3 – zbořeno 1990) a MUDr. René FÜRST (z hotelu ROYAL čp.345).

V roce 1931 byl přestavěn dosavadní hotel Meteor na komfortní GOLFHOTEL typu anglického zámečku s nejmodernějším vybavením a s garážemi pro automobily ve dvoře. O sezónách se pořádaly tu golfové turnaje a vítězové odměňovány cennými poháry. Profesionální trenéři golfu přijížděli z Anglie a byli k dispozici bohatým hostům.

Cyklistický spolek ADLER 1908

V roce 1908 založil Anton Sollner sen. místní cyklistický spolek – Radfahr-Verein ADLER 1908 – a stal se jeho předsedou. Spolek byl přihlášen do Svazu německých cyklistů a pořádal různé závody. První generaci cyklistů tvořili Sollnerové, Alois Rauwolf, Willi Kraus, Willi Eckert, tzv. limonádový Kraus senior i junior aj. Kronikáři byli Georg Zimmermann a Anton Truxa. Spolek se účastnil různých slavností v městě a obohacoval průvody se svými  barevně vyzdobenými koly. Dokonce se objevili krasocyklisté s vlastním programem, s nímž vystupovali na různých místech v městě. Vedle bratří Sollnerů byli krasocyklisty Julius Schneider a Hans Zimmermann. Až těsně před druhou válkou, kdy se rozšířily motocykly, byl spolek přeměněn na „Německý cyklistický a motocyklistický spolek“.

Tenisové kurty u Lesního pramene – nejkrásnější v Československu

Uprostřed lesů – v idylické poloze poblíž Lesního pramene – vyrostly tenisové kurty, které spravovala zdejší komise Lawn-Tennis-Turnier-Comitee. Bylo to sedm „červených“ kurtů k hraní za každého počasí. Byly označovány za nejkrásnější v Československu. Byly vybudovány na místě bývalé střelnice národní gardy, která byla přenesena hlouběji do lesa. Tenisové kurty byly vybaveny novými šatnami, klubovnou, sprchami a nejmodernější úpravou od firem bratří Beckerů z Wiesbadenu a EXCELSIORU z Prahy, aby vyhovovaly nároků „zhýčkaných“ tenistů. Kurty se pronajímaly po hodinách hostům s učitelem tenisu nebo bez něho.

Zde se pořádaly mezinárodní turnaje, vedl se žebříček městských hráčů i klubů. Už před první světovou válkou přeskočily zprávy o tenisových turnajích v Mariánských Lázních hranice státu a objevovala se zde jména tenisovch prominentů jako WILDING, TROISSHEIM, PARKER; KREUZER; KINZEL; von WESELY, hrabě SALM aj., kteří se pravidelně účastnili lázeňských tenisových turnajů a zemských soutěží. I po první válce bylo velice pečováno o propagaci tenisu a bylo potěšením pro aktivní tenisty i pro stálé diváky zúčastnit se vyhlášených turnajů.

Druhé tenisové centrum s deseti písečnými kurty vzniklo v příznivé poloze ve svahu poblíž kavárny BELLEVUE.

Mariánskolázeňské léto na koupalištích

Postupně přibývalo veřejných přírodních koupališť. Minulost neznala uzavřená koupaliště pod střechou. Ačkoliv nešlo ani tak o sport jako o zotavení a osvěžení, existovali na koupalištích učitelé plavání.

Nejstarší koupaliště bylo u mlýna KIESELMÜHEL ve Velké Hleďsebi (proti prádelně). Bylo postaveno v samé blízkosti Kosího potoka a také odtud bralo vodu. Bylo poměrně úzké a ještě před 20 lety tu byl v terénu patrný obdélník asi 10×25 metrů starého koupaliště. Tehdy již bylo vyschlé a zarůstající keři a stromky. Před několika lety bylo zasypáno a srovnáno s terénem. Bylo velice populární také proto, že nebylo nijak daleko – dalo se sem dojít přes les okolo kavárny Egerländer (Monty) nebo kočárem, později autobusem do Hleďsebi.

Poměrně rychle se zvyšovaly nároky na koupání a hledaly se nové vodní plochy. V létě se zaplnily naháči v různých módních plaveckých úborech také břehy Königova jezera v Hleďsebi a Hamerského rybníka v Hamrníkách, přestože tam byl přísný zákaz vstupu. Uvažovalo se o vhodném plaveckém areálu.

V roce 1929 vzniklo nové koupaliště na konci obce Velká Hleďsebe u lesa. Zde bylo využito vod Hleďsebského potoka. Místo mělo již všechny parametry moderního plážového koupaliště, šatny, sprchy, restauraci, možný příjezd automobily. Pláž, nazvaná RIVIERA, patřila až do druhé války k nejoblíbenějším a zde se hned zrodil Mariánskolázeňský vodní klub (Marienbader Wassersport-klub), později jako Marienbader Schwimm- und Wassersportverein.

Brzy však dostala RIVIÉRA konkurenta, s nímž nemohla soutěžit co do krásy přírodního zasazení uprostřed lesů, které nadto chránily před větry. Hamrnický rybník se změnil v koupaliště LIDO, které založil zdejší slavný letec Julius ARIGI po té, co neuspěl v konkursu na očekávané místo ředitele letiště ve Sklářích. Dal sem dopravit a zpřístupnit jako atrakci opravdové letadlo, vybudoval dvě skluzavky, malou a obrovskou, vznikly šatny, sprchy, zavedl jízdu na lodičkách po rybníce. V červenci 1932 otevíral svůj nový areál. Je pravda, že sem už řadu let chodili na koupání „načerno“ hosté i domácí, ale koupání tu bylo majitelem, klášterem Teplou, přísně zakázáno. „Divokému koupání“ se snažil zabránit zdejší fořt z klášterní fořtovny ve Sklářích, ale náhle se změní v oficiální koupaliště. Proč klášter Teplá kapituloval před „nájezdy“ koupáčů, nevíme. Snad to byl vysoký nájem, který inkasoval od Arigiho. Šlo však jen o sezónní využívání jako u všech předchozích koupališť. Přesto už před válkou si tu řada domácích začala stavět, rovněž oficiálně, s povolením majitele, letní chatky.

Zájem o plavání se rozrostl natolik, že radnice nechala zřídit v prostorách sklepení hotelové školy městské lázně s bazénem, kde se mohli zájemci po celou zimu koupat i plavat. Městské lázně byly otevřeny 4.září 1926 s nabídkou bazénu, parních i vanových lázní, koupelí nohou, masáží. Mužům byly otevřeny v neděli, úterý a čtvrtek, ženám v pondělí a pátek, dětem ve středu odpoledne.

Zimní sporty

LYŽAŘI

Měly svou tradici od počátku století. Od konce prosince do března se sportovci přeorientovali na lyže, sáňky a boby. Koncem 19. století vyjíždějí do Císařského lesa první lyžaři a lyžařky na 230 cm dlouhých lyžích a s dlouhými holemi. Jsou plni krásných zážitků z neporušené zasněžené přírody i radosti při sjíždění ze svahů. Doktor Josef MAY vzpomínal, jak jeho otec zvěrolékař May s inženýrem Petersem, s hoteliérem Zörkendörferem z Carltonu a Ludvíkem Köhlerem vyjížděli. První lyže byly z Finska a Norska. Byly z březového dřeva, s vázáním ze španělského rákosu, který byl upevněn v oblouku před botami na lyži. Do špiček řemene 4 cm šířky se opřely nohy a dlouhými tenkými řemínky se přivázaly k botě. Byly z jemné hovězí kůže ve formě opánků, dolní část kůže byla přišita k horní. Boty vykukovaly z řemínků a boty mívaly k zesílení zvláštní podrážky. Na takovýchto lyžích se nedaly dělat žádné „manévry“, byly čistě turistické. Každou zimu dělali naši lyžaři dvě velké túry: jeli do Horního Slavkova vlakem a odtud přes Litrbachy a Sangerberk zpět do Mariánských Lázní. Druhá túra vedla do Žandova a někdy až do Waldsassen. V roce 1910 spolek W.S.C. získal lyžaře z Norska, který učil techniku jízdy na lyžích. Na malém svahu pod Reitenbergerovým pomníkem se zkoušely „telemarky“ a „kristiánky“. To už byly kratší lyže, obvykle z jasanu, a moderní vázání, které vydrželo různé obraty na lyžích, což u původního vázání bylo nemožné.

SÁŇKAŘI

Ve městě pak probíhaly závody na sáňkách a na bobech za hojné účasti sportovců i diváků. Nejznámější umělá bobová dráha vedla od Krakonoše, jiné, přírodní vedly od Polomu až do Lesní ulice, a také po silnici na Kladskou se sjíždělo a od Dunkanovy vyhlídky. Ostatně všechny svahové ulice, cesty i terénní svahy sloužily sáňkařům, neboť za sněhových zim s velkými masami sněhu (a takové tu bývaly) byly všechny svahové ulice k provozu uzavřeny. A pokud nebyly zrovna bobové závody, jezdilo se i na jejich drahách.

Počátkem 20.století byl založen sáňkařský klub (Rodelclub), později přejmenovaný na zimní sportovní klub W.S.C. (= Winter Sport Club), který sdružoval všechny zimní sportovce. Prvním předsedou klubu byl primář Med.Dr. Hans Zickler. Nejúspěšnější bývali ovšem bobisté. V zimní sezóně 1912/1913 Leo Wagner se svou posádkou se stal vítězem německého mistrovství bobů v Oberhofu. Ve stejné sezóně vyhrál Gustav Haubner v Doubí u Teplic-Šanova proslulý „Eidamský pohár“. Po první válce se stal předsedou Leo Wagner, po něm Karl Peter a Anton Korn.

LEDNÍ HOKEJISTÉ

Už v  roce 1919 přibyla ve W.S.C. sekce hokejistů, kteří slavili nemalé úspěchy na ledě. Na dresech měli velká písmena W.S.C. Sekci založil Ing. Heidl a Ferry Roth. Hned prvním rokem vyhrálo hokejové mužstvo W.S.C. župní mistrovství a dostalo se do ligy (tehdy I.třídy) Německého hokejového svazu v Československu. Nebyly to však jen mistrovské zápasy, které přilákaly diváctvo, ale i přátelské zápasy s domácími i zahraničními hokejovými mužstvy, jako byl HC Norimberk, Selb, Crimmitschau aj. Například v roku 1937 máme přehled utkání: 1.I. WSC Marienbad – DCV Aš 2:2, 3.I. WSC – DCV Cheb 1:2, 6.I. TJ Marienbad – DCV Aš 8:2, 10.I. WSC – DCHC Praha 0:3, WSC – SK Plzeň 2:0, 17.I. WSC – SCV Cheb 2:1, 1.II. WSC – 1.ČLTK Plzeň 1:5, 2.II. WSC-Slavia Karlovy Vary 1:1 atd. 30.XII.1937 první mistrovské utkání WSC – Rapid Rokycany 1:4 atd.

KRASOBRUSLAŘI

Bruslení patřilo vždy mezi oblíbené sporty, třebaže se v minulosti muselo čekat na mrazivé počasí, až zamrzne voda. Bruslilo se nejprve při Úšovickém potoku, kde se na lukách udělalo provizorní hřiště. Jedno kluziště bylo u potoka pod vilou Svatý JIŘÍ, kde byla i prodejní bouda s čajem a s občerstvením, druhé hřiště kupodivu bývalo na prostranství Volkfestsplatz jako překvapující předchůdce dnešního zimního stadionu.

Vedle hokejistů se objevili na ledě i krasobruslaři a hlavně krasobruslařky. Utkání i vystoupení ovšem závisela na příznivém mrazivém počasí. Celý klub W.S.C. měl tehdy více než 2 000 členů !!!!

BOBISTÉ

Jízda na bobech se stala v Mariánských Lázních nejatraktivnějším zimním sportem. Umělá bobová dráha s proslulou Zatáčkou smrti vedla od Krakonoše až k tržnici. Během zimy se tu konalo více závodů, mezi které patřily Závody o pohár města Mariánských Lázní, dále Závody o pohár Chebska a dále tzv. Bobové derby. Zdejší bobová dráha u Krakonoše byla zprvu jedinou umělou v Československu. Začínala vedle kavárny KRAKONOŠ, měla pět vybudovaných zatáček a délku 1600 metrů – končila totiž až u tržnice. Zřídil ji městský stavitel Watzenauer. Rychle získala proslulost i za hranicemi a přijížděla mužstva z Německa, Švýcarska aj. k mezinárodním závodům. Už tehdy byly časy měřeny elektroautomaticky, nadto byla ještě telefonní kontrola mezi startem a cílem. Mezi nadšenými bobisty byla řada hoteliérů nebo jejich synů – Leo a Josch Wagner, Habermann, Wilfert, Hammerschmidt aj. Proslulé byly závody o putovní pohár města Mariánské Lázně. Ročník 1929 patřil mezi nejvíce obsazené. Konal se 9.února 1929 a další den následovalo svazové mistrovství v jízdě na bobech. Na startu bylo 14 bobů, mezi nimi polovina mariánskolázeňských – „Halali“, „Nordpol“, „Mefisto“, „Mond“, „U 9″, Bob 13“, „Indian“. Další mužstva byla z Liberce, Jablonce, Kraslic, Karlových Varů a Tiefenbachu.

Mariánskolázeňské boby byly většinou dílem zámečníka Haubnera z Horšovského Týna. Délka sanic byla sjednocena k závodům. Větší délka sanic snižovala rychlost zvláště v prudkých zatáčkách, kdy snižovala rychlost a působila jako brzdy. Vznikaly časové ztráty. To se ukázalo, když švýcarský bob Newlinského, který měl krátké sanice, překonal traťový rekord. Všechny boby měly volant, ale lankové vedení při vysoké rychlosti zadrhávalo bob a odklánělo ho z dráhy.

Opakovaně docházelo k pádům. Z nichž nejhorší bylo neštěstí v roce 1928, kdy řidič Herzog neuřídil bob a ten přeletěl přes zatáčku smrti do lesa. Při tomto neštěstí zahynul brzdař S.Friedl a další čtyři spolujezdci utrpěli těžká zranění. Bobová dráha měla záludnost v tom, že mezi příjezdem a výjezdem ze Zatáčky smrti byl poměrně značný výškový rozdíl a to svádělo bob do ledové díry. Kdo vjel při vysoké rychlosti – často to byla čistě ledová dráha – do zatáčky, dostal při výjezdu velice silný tlak na řízení, který jen těžko mohl zvládnout, což byla zřejmě i příčina uváděného neštěstí.

V roce 1929 na bobu Indian byl řidičem Josch Eckert, dále Pivonka ( který jel na nešťastném bobu, který v roce 1928 vyletěl z dráhy),Haubner, Blechscmidt a Glötzl jako brzdař. Bob měl v první jízdě absolutně nejlepší čas 1:41,20 min., v druhé jízdě snad vlivem vody v očích bez brýlí (tehdy bylo -200 C) se dostal na falešnou stopu předchozího bobu „Egerland“ a neudržel první místo. Byl třetí, ačkoliv mezičas jeho druhé jízdy pod zatáčkou smrti vykazoval ještě lepší čas než při první jízdě.

MARIÁNSKOLÁZEŇŠTÍ SPORTOVCI NA OLYMPIÁDĚ

Mariánskolázeňští bobisté reprezentovali Československo v roce 1936 na zimní olympiádě v Garmisch-Gartenkirchenu. 31.ledna 1936 odjeli se dvěma týmy, bohužel nedosáhli na medaili, ale ani na solidní umístění. Dne 11.února se jely závody dvojbobů a ČSR I. (Růžička-Lanzendörfer, oba M.L.) bylo z 23 startujících na 20.místě časem 6:09,7 min. a ČSR II. (Haubner-Blechschmidt, oba M.L.) na 16.místě časem 5:59,46 min. U čtyřbobů se bob ČSR I. (Lanzendörfer-Růžička-arch.Henzl-Zintl) na první jízdě rozjel řítivou rychlostí a s velkou nadějí na výhru. Ale v Bavorské zatáčce byl vynesen nad sklon tak, že se obě sanice nacházely ve vzduchu nad okrajem. Mužstvo neztratilo nervy, bob sklouzl zpět na násep, ale silně se smýkal na obě strany a vůbec nedojel do cíle. Druhý tým ČSR II. (Klötzl M.L.Schild,Tachov-Novotný,Plzeň-Raab M.L.) dosáhl časů 1:26,68 a 1:25,6 min., ale na medaili to nestačilo. Vedoucím výpravy byl arch. Jarolímek z Prahy, bobistů vedoucí mariánskolázeňský trenér Franz Zischka.

Zimnímu sportování hodně pomáhala – kromě zimní přestávky pro pracovníky v lázních – příznivá vysoká poloha Mariánských Lázní, umožňující bruslit, lyžovat a trénovat delší dobu než například měly kluby v Chebu, v Plané či ve Falknově.

Ale bruslit se dalo, i když nebyl žádný sníh. Šlo o bruslení na kolečkových bruslích v bývalé jízdárně za dnešním domem MENTON. Svého času bylo velmi populární, třebaže se tu nikdy nekonaly žádné soutěže krasobruslení či hokejové zápasy. Bruslilo se pro zábavu a bruslení byla společenská událost.

SKOKANI

V roce 1923 byla vybudována v lese pod přehradou nad Kamenným potokem nová atrakce – skokanský lyžařský můstek. Stavěl se podle plánu lyžařského mnichovského experta Luthera a dovoloval skoky až 40 metrů. Byl pojmenován „Helmerův můstek“ podle opata Helmera. Klášter se zřejmě i finančně podílel na úpravách strmého terénu. Když dnes navštívíme lokalitu můstku, cítíme, že musely trnout nejen přihlížející diváci, kteří se tu sešli, ale i připravující se skokani, protože šlo o nebezpečný terén.

Plochá dráha

(Trabrennbahn) byla postavena za první republiky v roce 1922 a přinesla nový akcent do sportovního života města. Plochá dráha s délkou 1000 metrů byla v rukou finančního konsorcia – triumvirátu Dr.Kerber – Procházka – ředitel Langen. Při dráze byly postaveny stáje se 120 boxy pro závodní koně. Stavbu dotoval československý stát tehdy ohromnou částkou 980 000 Kč. Konaly se tu populární závody chrtů a koní, později sloužila také pro motocykly a malé automobily. Každá akce byla pro město velkou událostí. Dráha sloužila jen v sezóně, ale její historie byla krátká. Skončila už roku 1928, kdy se dostala do rukou jednoho pražského makléře s pozemky, který ji získal pro své finanční machinace a k ničemu nepoužíval. Je pravdou, že se od počátku potýkala s finančními problémy využitelnosti.

Letecký sport

Hned od počátku – v prvních letech od roku 1919, kdy létal na svých strojích odvážlivec Julius Arigi – stála otázka, zda letectví počítat mezi sporty či nebezpečné hazardy. Zprvu to byla otázka odvahy vůbec vzlétnout. Mladý Julius Arigi, který se stal za první světové války nejvíce vyznamenaným rakouským vojákem, opustil Vídeň, neboť Rakousko mělo po prohrané válce zakázané letectvo, a přistál nedaleko Mariánských Lázní, na louce ve Velké Hleďsebi. Přiletěl sem s vlastním letadlem a spolu s přítelem Russem  předváděil tu nad velmi primitivním letištěm poblíž hleďsebské prádelny své akrobatické kousky, při nichž obecenstvo tajilo dech. Později přestěhoval letiště na prostornější místo Panských polí u hostince RENGER v Mariánských Lázních. Jeho přítel Russ bohužel přišel o život krátce nato při letecké akrobacii. Arigiho letiště na Panských polích sloužilo od roku 1926 jako mezinárodní, odkud létal na pravidelných linkách do Německa a do Evropy. Až ve třicátých letech na novém letišti ve Sklářích začal se provozovat letecký sport jako letecká akrobacie a parašutismus. Samozřejmě že i zde se nabízelo hostům létání s výukou samostatného pilotování. V té době však letectví bylo stále v začátcích a mezi zámožnými hosty by se našlo jen málo odvážlivců k provozování takového sportu. Julius Arigi postavil ředitelskou vilu ve Sklářích, ale Prahou nebyl jmenován ředitelem a tak zklamán opouští později Mariánské Lázně a odchází do Vídeňského Nového Města. – Koncem první republiky se prosazuje v Mariánských Lázních pobočka spolku Deutscher Fliegerverband Marienbad.

Kuželkářství

Kuželky bývaly oblíbené v 19.století a v městě bylo několik kuželkářských drah, nejznámější v hotelu WAGNER (Kossuth). Když se objevily nové moderní sporty, kuželkářství upadlo, ale ve třicátých let se znovu ožil zájem o kuželky a hoteliér Wagner nechal pro příznivce tohoto tradičního sportu přestavět a modernizovat kuželkářskou dráhu ve svém hotelu.

Volejbal

V roce 1923 v blízkosti využívané tělocvičny vybudovali příznivci nového míčového sportu – odbíjené, vlastní hřiště pod širým nebem. Na hřišti se objevily především děvčata a mezi nimi byly výbornými hráčkami Gisela Otto, Emma Frankl, Liesl Staab, Margareta Lerch, Mizzi Roth.

Tělocvičné spolky

Tak jako v českém vnitrozemí kraloval Sokol, tak v německém pohraničí šlo o spolky zvané „Turnvereine“. Za první republiky zde existovaly tři spolky:

1. Dělnický tělocvičný a sportovní spolek (Arbeiter Turn- und Sportverein),

2. Německý křesťanský spolek (Christlich-deutschen Turnverein) a

3. Německý tělocvičný spolek (Deutscher Turnverein 1884).

Nejméně známým spolkem byl první, z jehož činnosti zbývá vzpomínka na okresní sportovní slavnost na počátku 20. let na stadiónu. Německý křesťanský spolek měl svou tělocvičnu v kavárně VIKTORIA, za pěkného počasí se ovšem cvičilo na louce za Viktorií nebo na stadionu. V zimě konal výlety na lyžích a v létě pěší výlety. Německý tělocvičný spolek byl největší a z tradicí od roku 1884. Bohatá činnost spolku se v 19.století střídala s útlumem. V letech 1888-1896 byl předsedou (Sprechwart) Josef Hammerschmid, 1897-1900 Eduard Stöhr. Až po příchodu Hanse Schickera do vedení spolku se jeho aktivita oživila. Cvičilo se v malém sále nové školy Sever, dále v hostinci WALLHALLA, ale už s vidinou nové moderní tělocvičny, na jejíž výstavbu se prováděly sbírky. 27. října 1912 byla slavnostně otevřena. Stavitelem byl místní stavitel König. A již roku 1913 se tu konaly župní slavnosti Západočeské župy. Za první republiky pokračovaly četné akce i výjezdy na různé župní srazy do západočeských pohraničních měst pod vedením předsedy Hanse Schickera, který odešel v roce 1931 do důchodu. Po něm byl mluvčím spolku Josef Fink a od roku 1935 Heinrich Stich. V roce 1937 byla tělocvična přestavěna a modernizována.

Fotbal a lehká atletika, zanedbávaná královna sportu

Teprve, když už Mariánské Lázně měly známé golfisty, tenisty, lyžaře, skvělé sáňkaře a bobisty, přicházejí fotbalisté.

Z jara 1919 se poprvé představuje před mariánskolázeňskou veřejností skupina sportovních nadšenců – fotbalistů. Na pozdějších dresech se objevují tři písmena M.F.C. (= Marienbader Fußball Club). Skončila první světová válka a začíná mimořádný a nečekaný rozmach sportovních aktivit v Mariánských Lázních. Novinkou je velká podpora městského vedení i kláštera Teplá a především hoteliérů a obchodníků.

Ke sportovním zařízením jako bylo hleďsebské koupaliště u mlýna Kieselmühle, mariánskolázeňská tělocvična (1913), bobové dráhy v zimních obdobích, přibylo v roce 1919 fotbalové hřiště na rovné louce mezi Úšovickým potokem na východě a pod svahem s domkem ARCO (dům zbourán v 80.letech) na západě. Zároveň byla při novém fotbalovém klubu založena sekce lehké atletiky, která směla též využívat tohoto „přírodního“ hřiště. Již existující mariánskolázeňský zimní sportovní klub W.S.C. (=Winter Sport Club) se reorganizoval a rozšířil se o sekci ledního hokeje.

Založení fotbalového i hokejového klubu v roce 1919 vyvolalo nesmírné nadšení mladých Mariánských Lázní. První utkání zde hráli fotbalisté s mužstvem Sportverein Eger (Sportovní spolek Cheb) ve složení:

Franz Springer – Franz Schneider, Dr.Eduard Nadler – Busch, Schödlbauer, März – Pichl, Schierer, Utschig, Viktor Petzold, Wagner. (Franz Schneider byl tehdy ředitelem lázní. Viktor Petzold (z domu Hammerschmid, Ibsenova čp.171) byl synem slavného hoteliéra Petzolda z hotelu CASINO (čp.123 Ruská ulice), Dr. Eduard Nadler byl advokát (z domu Graz na Hlavní třídě čp. 228), Schierer (z vlastního domu Marqueritte, Chopinova čp.360), Schödlbauer (z domu Egeria, Husova čp.354). Wagner byl asi syn hoteliéra Leopolda Wagnera z dnešního Kossuthu (čp.76). Iniciátorem založení klubu byl nadšenec Hugo Pischl, obuvník (z domu Morgengru, Tyršova čp.238).

Výsledek se bohužel neuvádí, ale brzké založení druhého mužstva „B“ fotbalového klubu a dorosteneckého mužstva mluví samo o sobě, že se fotbal u Mariánskolázeňských ujal. Žádná novinka se neobjede bez nadšenců a jím byl v prvních letech Hugo Püschl.

Lehkoatletická sekce na tomto prvním hřišti pořádala tzv. „meetingy“ a také tato novinka byla hojně navštěvována. V této sekci byla samozřejmě i většina fotbalistů. Ale to už nejmladší generace napodobovala svoje „idoly“ v různých koutech Mariánských Lázní – ve fotbalu i v atletice.

V krátké době začala stavba velkého fotbalového stadionu o něco jižněji pod kavárnou VIKTORIA. Iniciátorem stavby byl Ing Franz; potřebné finanční prostředky přišly z městské radnice a zčásti i z mladého fotbalového klubu, v němž bylo nemálo synků zdejších hoteliérů a podnikatelů. Už v roce 1921 byl nový (dnešní) stadión použitelný, ale až v roce 1922 došlo k slavnostnímu oficiálnímu vysvěcení, kterým byl zahájen velkolepý „Sportovní týden“. V něm se každý den konalo nějaké utkání nebo lehkoatletický meeting. Do Mariánských Lázní přijela kvalitní sportovní mužstva „Leipziger Ballspielklub“, „Sportverein München 1860“, „Admira Wien“. Z jednotlivců přijeli výborný skokan do výšky Petera z Prahy, Jahnl z Chebu, Gaim z Mnichova, Ball z Berlína, přitomen byl i rytíř von Halt.

Nový moderní stadión umožňoval sportovní soutěže a závody na kvalitním terénu a v pěkném příjemném prostředí. Vše vypadalo do budoucna velmi nadějně. Protože Mariánské Lázně ležely v centru pohraničí západních Čech, byly vhodným centrem ke konání závodů a turnajů. Každoročně se na mariánskolázeňském stadionu konaly sportovní soutěže všech středních škol západních Čech (Gruppe Westböhmen – pohraničí). Od roku 1932 se zde, na krásném trávníku, konaly populární župní cvičení Chebska, a také různé turnaje. Všechny tyto akce přilákaly do Mariánských Lázní velké množství hostů a byly podívanou i pro lázeňské pacienty. Vzhledem k velké atraktivnosti, začali bohužel využívat sportovních závodů a turnajů sudetoněmečtí politici a snažili se je zneužít a přeměnit v politické německé demonstrace. Poslední župní cvičení se konalo v roce 1938.

Velmi oblíbené byly lehkoatletické meetingy a přijížděli sem vrcholoví atlety ze širokého okolí. Dr. Wurma tu zahájil lehkoatletické kursy pro mládež a seznamoval dorost s krásami rozmanitých disciplin lehké atletiky.

Fotbalisté Mariánských Lázní ve svém M.F.K. hráli se střídavým štěstím s okolními kluby, z nichž lze jmenovat fotbalové kluby Planá, Tachov, Cheb, Falknov (Sokolov), Sparta Karlovy Vary a K.F.K. (= Karlsbader Fußball Klub), Teplice-Šanov atd.

Vedení klubu nebylo spokojeno s výsledky svých svěřenců a byly hledány fotbalové posily ve Vídni: opravdový míčový virtuos Höll , velký technik Radbauer a vysoký hráč Maier. Za klub hrávali pohostinsky Lenk z Teplic a bratři Homolkové z Plzně. Z nich jeden zaskakoval v brance za domácího brankaře Springera, druhý později proslul více v lehké atletice. V brance se vystřídala řada úspěšných i méně úspěšných brankářů: Gluth, Haubner, Ernst Lössl, Josef Pelleter a nakonec Josef Schaffer.

Velkorysá finanční podpora klubu mariánskolázeňskými hoteliéry, kteří vlastně klub zakládali, nemohla trvat v takovém rozsahu věčně. Jak se snižoval zájem sponzorů, upadalo fotbalové mužstvo M.F.K. Jako první odcházeli cizí dobří fotbalisté a po nich i někteří domácí. Mladí, od kterých se čekal příznivý obrat, měli sice nadšení a obratnost, ale nemohli nic zachránit. I na nich bylo vidět ochabnutí zájmu.

K příznivé změně došlo, až když Theodor Schmidt a bratři Lechové založili nový klub „DEUTSCHER SPORTVEREIN“. Klub pěstoval jediný sport – fotbal. Rivalita dvou mariánskolázeň-ských klubů přinesla čerstvý vítr na hřiště a také stadion se zaplnil na čas obecenstvem. V roce 1934 proběhla stavební rekonstrukce fotbalového stadionu, roku 1937 byla přestavěna městská tělocvična.

Tehdejší novinové zprávy ze sportu byly dosti útržkovité a je škoda, že neznáme ani lehkoatletické rekordy města Mariánské Lázně do roku 1938.

V letech 1920-1938 existoval v Mariánských Lázních také šachový klub.

Zábor Rakouska a českého pohraničí Německem a rozbití ČSR zcela odvrátily pozornost od sportů (mnohem více než například v protektorátu). Většina mariánskolázeň-ských sportovců narukovala do armády a z front se už nikdy nevrátilo 55 zdejších aktivních sportovců a dorostenců.

 


Literatura:
„Körperkultur, Sport und Turnen in Marienbad“, Heimatbuch Marienbad Stadt und Land, Staudt Geisenfeld, 1977
NADLER Eduard „Körperkultur, Turnen und Sport“ in „Die sudetendeutschen Selbstverwaltungskörper – Marienbad Band 11“ – Deutscher Kommunal Verlag Berlin-Friedenau 1932
Marienbader Zeitung 1938 „Lokalchronik 1937“
SCHINDLER Hugo „Adreßbuch der Kurstadt Marienbad“ – Buchdruckerei Egerland, Marienbad 1929
ŠVANDRLIK Richard: „Mariánskolázeňští bobisté na zimní olympiádě 1936“ . HAMELIKA č.1/1980 z 27.1.1980, S.13

Napsat komentář

Promil jsou špičkové doplňky sportovní výživy